Petr Městecký |
| Když jste se dostali až sem, bylo by dobré říci něco více o sobě. Tak tedy. Narodil jsem se v Příbrami 1/1/1973 v "časných ranních hodinách" - díky čemuž měla maminka zkaženého Silvestra. Pro mě je však datum narození šťastným číslem, neboť má své nesporné výhody - člověk si ty dvě jedničky snadno pamatuje, nemusí přemýšlet, kolik mu je (s Novým rokem jsem prostě o rok starší)... Od narození bydlím v Praze. Příbram a dům v tamním nádraží býval bydlištěm mojí babičky. Tam jsem se z jejího okna vydržel dlouhé hodiny dívat na "mašinky" (tehdy ještě parní) a "vagónky" a pak ještě ty šedivé lidi s práporkem, tedy posunovače. Železnice mi prostě učarovala. |
 Tak
to mi bylo 8 dnů a už |
 ...a koupali... |
 ...a potom i křtili... |
| Od útlého dětství jsem se
vyznačoval "pronikavým intelektem", což
způsobovalo nejednu potíž. Byl jsem, jak se tehdy
říkalo, rozumbrada. Všechno jsem chtěl znát a na
všechno jsem chtěl mít svůj názor. Od rána do
večera jsem zatěžoval své okolí (a hlavně maminku)
všetečnými dotazy. Tato zvědavost a upovídanost mi
zůstala dodnes a osobně této vlastnosti přičítám i
to, že jsem "tím čím jsem". Jako malý
chlapeček bych asi měl slovy "oficiální mluvy
té doby" jistě v nějakém posudku připsáno, že
"se straní kolektivu". Já jsem prostě
nevěděl, proč bych měl s ostatními na písku plácat
"kopec s nastrkanými klacíky" a říkat tomu
hrad. Mě tam chyběl vodní příkop, přístupové
cesty, "zubaté zdi" věže, a na nich korouhve
(prostě hrady v pohádkách vypadaly jinak). Měl jsem
od jakživa svoji velkou (a někdy bujnou) fantazii.
Někde tady pramení počátky toho, co dnes uvádím
jako svoji charakteristiku - a sice hledání odpovědí
na otázku PROČ? (viz dále). Do jesliček jsem chodil strašně nerad, neboť mě to tam nebavilo. To platilo však jen do chvíle, než mě vzala za ruku malá tmavovlasá holčička Pavlínka. Od té chvíle jsme si spolu povídali o všem možném a já jsem zapomněl na "doma", maminku a tak. |
 Léto a
prázdniny jsem trávil |
 ...se "svým" milovaným foxte- |
 ...a dalšími zvířátky... |
| Obdobné to bylo i ve školce. Tehdy jsem měl velký problém. Chodila se mnou do třídy dvojčata a já se poprvé zamiloval. Ta "hezčí" se jmenovala Pavla a z mého tehdejšího pohledu byla ideálem. Vždycky po obědě, když jsme museli povinně spát na rozkládacích lehátkách, jsme si spolu povídali o Fantomasovi a dalších neuvěřitelných věcech. Když jsem se jednou večer svěřil mamince, že mám holčičku Pavlu rád, maminka se mě zeptala: "A jak je od sebe poznáš?" To bylo velmi jednoduché a já odpověděl: "Má delší krk a líp se usmívá! To je náhodou pěkné mami, když má holka delší krk!" Maminka mi po čase dala za pravdu. Protože jsem od malička myslel v horizontu nikoli dnů, ale týdnů či spíše měsíců, nastal další problém. Kdy té holčičce řeknu, že se mi líbí. Svěřil jsem se opět mamince (jako tehdy se vším) a ona mě utěšovala, že na to mám dost času až budu chodit do školy, a do další školy a já jí přerušil: "No jo, ale kde jí potom budu hledat??" Tato otázka zůstala tehdy bohužel nezodpovězena. Nicméně holčičky či dívky mne provázely životem dál. |
 O vánocích 78
jsem dostal svůj |
 ...a vyrazil jsem na lyže... |
 ...abych 3.
září 1979 batoh vymě- |
| Ve škole se mi líbila dívka s krásně dlouhými a blonďatými vlásky, co se jmenovala Adélka. Kluci jí trhali pampelišky a ostatní kvítí, avšak bez úspěchu (já to nikdy nedělal). Jednou, nevím už proč, při hodině tělocviku před nastoupenými družstvy a paní učitelkou Adélka prohlásila, že jsou kluci divní, a že si stejně jednou Petra (tedy mě) vezme za muže! Zde je nutné podotknout, že se tak zatím nestalo! |
 A další zimy a další lyže... |
 ...a moje oblíbená železnice HO... |
... a
"báječné" dětství pomalu od- cházelo do nenávratna... |
| Po základní škole jsem začal chodit na gymnázium. A tady nějak ženy z mého života začínají pozvolna mizet. Měl jsem "svého" kamaráda Pavla, oba jsme byli jiní, zajímali jsme se o letadla, mašinky a samé zajímavé věci. Holky v tehdejším úhlu pohledu byly praštěné. Zbytek třídy se choval jinak než my a nám to nevadilo. Možná by se dalo s nadsázkou říci, že nás ostatní považovali za blbce, a to platilo i naopak. Tady někde poprvé formuluji svoji otázku PROČ? Uvědomuji si, že si nerozumím (a vlastně skoro nikdy nerozuměl) s vrstevníky. Při návštěvách svých spolužáků si obvykle lépe popovídám s jejich rodiči než s nimi. Každopádně léta na gymnáziu byla zajímavá, a zpětně se opět potvrdilo, že chvíle, které se nám tehdy zdály strašné jsou z dnešního pohledu procházkou růžovou zahradou. Prázdniny jsem od útlého dětství trávil vesměs na chatě u babičky v Rožmitále pod Třemšínem. Zde jsme spolu s bratranci prožívali všelijaká dobrodružství, pěstovali bílé myši, já chytával housenky a kobylky a podrobně sledoval, jak se vyvíjí a svlékají, kuklí. Hmyz mi vůbec učaroval. Tak titěrní tvorečkové a kolika složitými proměnami musí projít, než dospějí. Mezi další záliby patřila odjakživa železnice. Jak ta skutečná, tak i ta modelová -HO. Dnes, kdy lokomotiva stojí kolem 5000,- Kč s úsměvem vzpomínám, jak jsem si ještě za socialismu za 250,- Kčs kupoval ES 499 firmy PIKO. Na gymplu jsem zažil i "revoluci". Bylo to zajímavé a dodnes si pamatuji jednu "scénu" z tělocvičny, kde jsem se všichni shromáždili když školu přišel navštívit bývalý absolvent - herec Miroslav Vladyka. Stručně nám sdělil o co jde, a jeden můj spolužák se poté obrátil na ředitelku ústavu se slovy: "Paní ředitelko..." Větu nemohl ani dokončit, neboť naše obtloustlá ředitelka vyskočila a prohlásila: "Zatím ještě SOUDRUŽKO !!" Nemělo cenu říkat něco více... |
 Maturitní ples... |
 ...další lyže... |
 ...o prázdninách práce na chatě... |
| Maturita se odbyla v 91 a opět jsem stál před rozhodnutím, co dál. Nakonec zvítězila Stavební fakulta ČVUT - obor systémové inženýrství. Po počátečních zmatcích a překvapeních jsem se rozkoukal a postupně našel (snad už konečně!) SÁM SEBE. |
 Moje
"vrcholná" díla - ˇbratránkovu" loď
jsem |
 ...a skleník,
tedy fóliák pak na jaře '92. Okurky byly |
| V létě 93 jsem strávil 16 dní v USA a možná by se dalo říci, že tyto dny hodně změnily můj další život. Ne že by to tam bylo špatné, ale mentalita, povrchnost a obecně uznávaný princip "bůh planety = US prezident" mě přiměly k velkému přemýšlení o existenci lidstva, smyslu života a tak podobně. Tady někde též končí mé idylické prázdniny bez brigád či jiných "oficiálních prací". Na zahradě v Rožmitále ( 2500 m2) bylo práce vždycky dost, tak nebyl důvod chodit jinam. Protože jsem nikdy nebyl na žádné brigádě (kromě povinné v s.p. Laktos Kyje někdy na gymplu) bylo to pro mne složité. |
 Saint Louis a proslulý ArchGateway... |
 ...pohled z nejvyšší budovy (SearsTower Chicago)... |
| Nicméně nakonec jsem práci našel a v jednu dobu jsem měl dokonce tři současně (grafik, externí SW tester společnosti Software602 a také lektor). To poslední se mi stalo osudným. Počítače jsem začal vyučovat nejprve v Komerční bance a poté jsem přešel do ČSOB - pokaždé přes externí firmu. Lidé, které kdybych potkal za přepážkou se na mě budou tvářit povýšeně a dělat ze mne hlupáka, protože neumím vyplnit jimi požadovaný formulář, se najednou tvářili mile a ptali se MNE jak se udělá to či ono. Situace se najednou obrátila a já neměl potřebu jim to vracet. Zjistil jsem, jak je krásné "zasévat moudro" a sledovat, jak klíčí a roste. Když jsem se v ČSOB postupně setkával s lidmi, které jsem učil jako úplné začátečníky a oni třeba po roce přišli na další, pokračovací kurz, bylo nádherné sledovat, jak zasazené myšlenky či dovednosti povyrostly. Na jednom kurzu jsem potkal i slečnu (vlastně paní), která se mě, když jsme se loučili a já jí dával vizitku zeptala, kam jsem chodil do školky. Strašně mě to překvapilo a teprve potom mi to došlo. Byla to ONA. Pavla. Dvojče s delším krkem ze školky. Nyní již vdaná. Svět je prostě malý. Čas ubíhal a prostředí se měnilo. Vybudoval jsem si jisté zázemí, "své" žáky a tak. Sílící budování kapitalismu a další věci v naší porevoluční společnosti měnily vztahy mezi lidmi a tak. Po jednom rozhovoru se svým tehdejším šéfem, jsem zjistil, že u této firmy nemohu zůstat. Bylo mi vysvětleno, že se chovám marketingově špatně. Nemám lidi učit systém a souvislosti, ale "horké klávesy" (prostě čím méně tím lépe) - neboť oni poté přijdou na další a další kurzy a firma více vydělá. NE. To nešlo. Musel jsem odejít abych se po několika měsících vrátil... |
 Jedna z "mých" učeben... |
 ...na Vltavě a lodičkách bývá vždy hezky... |
| Nyní již přímo do ČSOB, jako pravý zaměstnanec. Do kanceláře jen několik metrů vzdálené od učebny, kde jsem předtím učil. Mezitím jsem pracoval v jedné jiné firmě, jejíž logiku a "způsob života" jsem tehdy a bohužel dodnes nepochopil. Naštěstí jsem dostal výpověď a uvědomil si, kde je moje místo. Zdálo se, že je vše OK. Byl jsem zaměstnán v nejlepší společnosti, mezi svými lidmi (je dobré, když člověk díky školení osobně zná 400 lidí na různých postech napříč organizací, na které se může ve většině případů obrátit...). Těšil jsem se tedy, jak budu opět učit své žáky. Nicméně v bance učila ona externí firma a pro mě místo nebylo, připravoval jsem rozsáhlý přeškolovací program na nový informační systém a absence lidí, a školení mi strašně chyběla. Mezi tím vším se pomalu chýlilo ke konci mé studium ČVUT a do mého života na delší či kratší dobu vstupovaly další ženy, vesměs žačky. Člověk měl možnost poznávat jinou mentalitu, názory, životní postoje... Stále více jsem zjišťoval, že jsem jakýsi nekompatibilní (nepochopil jsem například, proč bych si měl brát za manželku jednu z těch slečen, když ona si vlastně nechtěla brát MĚ /tedy moje JÁ, mojí osobnost/ a jenom někoho, kdo by byl manželem/). Při jedné debatě s kolektivem mých žáků, čerstvých absolventů VŠ dokonce vyplynulo, že s následujícím názorem souhlasí z těch 20 lidí pouze jedna slečna. Šlo o to, že já tehdy tvrdil, že alespoň v den svatby si toho někoho beru přece NA CELÝ ŽIVOT!! Bylo to smutné zjištění, ale svět mladých mi byl opět o trochu vzdálenější. Na základě vlastní teorie, že člověk si z "věcí", které mu život a svět nabízí, podvědomě či intuitivně vybírá to nejlepší, jsem se "zažral" ještě více do své práce a nacházel nové kamarády (co to je kamarád? Já mám takový pocit, že hodnota tohoto slova dnes strašně upadla a kamarádem mnohdy nazýváme někoho, kdo mnohdy není hoden označení ani dobrý známý). Věkový průměr mých kamarádů značně povyrostl a já jsem zjistil, že tito moudří lidé (okolo 50 a více) jsou opravdoví, nemají potřebu si na něco hrát. Tehdy jsem si uvědomil další věc, a sice, že si podvědomě vážím starších lidí. To vyplývá z názoru, že jsou na světě déle a díky tomu měli více možností se poučit ze situací do kterých je život dostal (bohužel né všichni tak dovedou činit). Mezi nimi a mnou však bývá dosti často zásadní problém, oni se těší domů na vnoučata... |
 Na zahradě je hezky... |
 ...i dostatek práce... |
 ...a po práci na výlet (Devět skal)... |
| Příprava školení pokračovala, a já dopisoval "svoji první knihu", tedy bankovní skripta Automatizovaná kancelář pro své posluchače (rozsah zhruba 270 stran A4). Mezitím jsem úspěšně dokončil studium, mé jméno se začalo pyšnit titulem Ing a já zjistil, že ať s titulem či bez titulu, ty pravé hodnoty člověka se něčím takovým vyjádřit nedají. Byl jsem stále sám sebou. Po několika měsíčním snažení jsem konečně dostal kolegu, kamaráda ze studií a lektorský sbor ČSOB mohl vykázat 100% nárůst. Víc hlav víc ví. Kniha se dopisovala snadněji a já se těšil na naše první školení. Protože je banka stále československá, bylo rozhodnuto o překladu knihy díky slovenskému jazykovému zákonu. Vytvářeli jsme nové obrázky o slovenské verzi MS Office a poté vznikla celá slovenská verze. Čas plynul, školení probíhala a lidé z kurzů se na mne začali obracet, jestli bych neměl ještě jednu knihu pro známé a tak. Díky tomu vznikl nápad vydat knihu oficiálně. To se stalo na jaře 98 u vydavatelství Computer Press pod názvem Počítač v kanceláři. Základní text byl předělán ze systému Windows NT na Windows 95. K mému velkému úžasu na knihu vyšla kladná recenze snad v každém odborném počítačovém časopise (asi nejvíce mne potěšila ta z COMUTERWORLDu 10/98). Protože se knížka poměrně dobře prodávala, přišlo vydavatelství s prosbou knihu aktualizovat. Druhé vydání, které vyšlo po roce je přizpůsobeno Windows 98 a novince v rámci Office, tedy Outlooku ve verzi 98. Protože vývoj v počítačovém světě je velmi rychlý, vychází na jaře 2000 třetí vydání tentokrát věnované Windows 98 SE a MS Office 2000. Zatím poslední, nejrozsáhlejší, čtvrté vydání, které vychází v březnu 2001 je věnováno operačním systémům Windows 2000/Windows Millenium a Windows 98 SE spolu s MS Office 2000. Díky veřejnému publikování jsem přišel i na to, že někteří z tehdejších kamarádů kamarády vlastně nejsou a že závist je hrozná věc (ti lidé bohužel nevidí, že když chce člověk dobře napsat knihu, sežere mu to rok života, mnoho víkendů a tak, každý vidí jen výsledek)... |
 Hodně času trávím ve své kanceláři... |
 ...či při procházkách Prahou s foťákem po ruce... |
| Práce v ČSOB rychle utíkala a pro samé školení
člověk pomalu zapomněl sám na sebe. Nejenže bylo stále méně času
na samovzdělávání, ale hlavně se razantně měnila situace v
bance. Zatímco v době mého nástupu jsem cítil, že mohu být na
své místo hrdý, nyní se každou chvíli člověk přistihoval s myšlenkou,
že konání organizace a populistická prohlášení jejích vrcholných
představitelů jsou mu stále více cizí a že se za ně v některých
případech i stydí... Vedení pomalu prosazovalo
"loajalitu" podepisováním "souhlasu s etickým
kodexem" a naprosto odtrženo od reality stále méně dovedlo chápat,
že loajální dovede být slušný člověk k někomu, koho si váží
či koho dokonce ctí. Takovýchto lidí bylo v bance stále méně a
"personální politika" s novým ředitelem v čele přála
lidem bez páteře, kteří nepotřebují pro svůj život žádné
vize či cíle, ale kteří se těmito slovy dovedou dobře
prezentovat a vždy obhájit správnost své "mise". Na základě
těchto tendencí jsme jednoho letního slunečného dne roku 1999
obdrželi dotazník externí konzultační firmy, která se nás jeho
prostřednictvím ptala, jakou práci kolik hodin v měsíci děláme.
Bohužel kolonky, které by mohl vyplňovat odborný pedagog se v
dotazníku více méně nenacházely a nám bylo přikázáno vyplnit
ty, které tam byly (vesměs smyšlenými hodnotami). Na základě
tohoto vyplnění optimalizační komise oné společnosti došla k závěru,
že jsme přebyteční a dostali jsme výpověď. K velkému překvapení
nám bylo však sděleno, že pokud si uděláme živnostenský list,
nic nebrání další spolupráci. Všemožně jsem se snažil toto
rozhodnutí zvrátit. Navštívil jsem řadu svých žáků, řiditelů,
kteří se přikláněli k mému názoru, abych se nakonec dozvěděl,
že není pomoci, neboť proti "sabotáži za 42 000 000 CZK"
(to je neoficiální označení optimalizace a částka, kterou za ni
externí firma obdržela) nelze nic dělat. V této souvislosti si
dovolím podotknout, že deník Neviditelný
pes zveřejňuje Deníček Moby Dicka, který až zázračně
popisuje výše zmíněné dění "nejen" v ČSOB. Nastoupil
jsem tedy se živnostenským listem do stejné kanceláře, na stejnou
práci, avšak s více než trojnásobným ohodnocením...
Postupem času jsem zjistil, že vlastně produkuji kvalitu, o kterou nikdo nestojí, že lidí bez názoru a páteře je stále hodně (nebo ještě více?) a že kamarád, kterého jsem s nemalým úsilím tehdy do banky protlačil vlastně není kamarád a ani netuší, že by měl být či co to slovo znamená... Práce ubíhala dál a člověk mohl být relativně spokojen, byl placen za odvedenou práci, faktury byly propláceny včas, avšak scházelo zásadní. Sounáležitost s tím co dělám. Pokud by mi "nevadilo", že jsem dobře placen za práci, kterou však nemohu ovlivnit, že mé snahy zlepšovat a hlavně chápání souvislostí, které jiným tak viditelné nebyly, vedli k tomu, že jsem se stále více cítil jako loutka, u které má být finančních prostředků použito za účelem snazší ovladatelnosti. To však nepřinášelo kýžený efekt a navíc v průběhu roku 2000 došlo k oné medializované "krádeži za bílého dne", kdy převzatá IPB přinesla i akciově propojenou společnost PVT, která se měla ujmout školení pro celou novou banku, tedy zastat i naší práci. Vedoucími nám bylo sděleno, že se pro nás opět nic nezmění, jen to, že banka bude platit PVT a my budeme mít smlouvu s PVT a tato společnost bude platit nám. Opravdu nic složitého, až na to, jakým způsobem se věci děli. Asi 3 týdny před datem, kdy se tak mělo stát, se nám ozval ředitel vzdělávacího centra oné společnosti a nabídl mizivou hodinovou sazbu, která však byla stále větší, než tak, kterou jsem pobíral jako zaměstnanec ČSOB. Myslím, že bychom se třeba i dohodli, ale co mne uráželo, byl způsob jednání. Takováto věc se nedá řešit maily a navíc, toho člověka vůbec nezajímalo, co umíme, nenabídl nám ani návrh smlouvy ani konkrétní pracovní náplň. Když jsem mu toto chování vytkl a konstatoval, že bych si o těchto věcech rád promluvil při osobním setkání, tak se stylem komunistického pohlavára urazil, že ten, kdo bude určovat, jak se věci dělají, je přece on. Tak jsme se nedohodli. Tím z mého života banka nadobro odešla, tedy aspoň z toho pracovního. Po nějaké době, kterou jsem vyplnil tvorbou čtvrtého
vydání mé knihy, jsem se začal poohlížet po dalším uplatnění.
V tu chvíli mne nejvíce oslovila nabídka velké společnosti, kde
jsem se měl starat též o vzdělávání, ale více sofistikovanou,
distanční formou. Nabídku jsem přijal a protože v oné společnosti
stále ještě působím, stal jsem se zaměstnancem (dejme tomu) ČESKÝCH
TEXTÁREN. Po několika týdnech jsem s úžasem zjistil, že jsou to
právě ty ČESKÉ TEXTÁRNY, které s malebným humorem popisuje výše
zmíněný Moby Dick v Neviditelném Psovi. Sedělo téměř každé
jméno, každé rozhodnutní, souvislosti, no prostě vše! Kupodivu
zaměstnanci ani netušili a mnohdy ani netuší, že se o nich zveřejňuje
podrobný pracovní "deníček". Stal jsem se tedy najednou
součástí onoho kolotoče. Stále mi vrtalo hlavou, zda management ví,
co se o "jeho" společnosti píše a tak jsem se jednoho dne
zeptal v online chatu na serveru Lidových novin přímo generálního
ředitele ČESKÝCH TEXTÁREN. Jeho odpověď byla zajímavá a vesměs
mne potěšila. Sdělil, že o Moby Dickovi ví, ale že nemám věřit
všemu co se tam píše :-). No na to, si dělám názor sám :-)). Nicméně život plyne dál a není to snad jenom práce. Mezi mé záliby kromě největšího koníčka, tedy práce, dále patří entomologie a obecný zájem o hmyz a přírodu, ze sportů lyžování, bruslení, badminton, kolo, turistika. Dále vcelku rád pracuji na zahradě a hlavně vymýšlím nové a nové věci. Rád čtu citáty a vstřebávám moudro předků, kteří dovedli věci nazývat pravými jmény a dokonce se podle toho i chovat. S tím vším totiž souvisí má otázka PROČ? Proč lidé dělají to co dělají, proč se chovají tak jak se chovají. Přijde mi, že jen málo kdo si tuto otázku klade a jen nepatrná část hledá dokonce odpověď. Z mého pohledu na život je strašně důležité si vždy sama před sebou (třeba před svým svědomím) odůvodnit, PROČ co dělám. Jen tak totiž dovedu nedělat blbosti. Když si to rozumě zdůvodním sám sobě, tak jsem připraven to vysvětlit i ostatním. To je nesporná výhoda. Nicméně jsou věci, které zodpovědět nedovedu (Proč se třeba dost dnešních holek obléká do plandavých šatů, mluví sprostěji než kluci, mají kroužky v nose, chodí v humpoláckých botách... Kde je ten ideál ženy, něžné a půvabné bytosti, která je potěšením oka i ducha?? Ženy, které bych mohl říci: "Madam, nic se nevyrovná Vašemu půvabu. Máte v sobě onu jemnou nenucenost, jež je vlastní pouze svobodným bytostem. Mé sny by Vás nestvořily dokonalejší..." /citace z filmu Fanfan/). K oné otázce PROČ snad jen jedno doplnění: PROČ mají auta kola, stromy listí, ptáci křídla ?? Vždyť by to třeba šlo i jinak! S tím vším souvisí můj pohled na svět, který chápu jako místo k vytváření a budování. Dlouho jsem přemýšlel o "smyslu života" a vždy jsem se domníval, že tento pojem lze definovat, je to to a to. Nicméně poslední dobou docházím k závěru, že ve velké většině případů oním smyslem života je "tento smysl hledat...". Možná bych mohl říci, že se snažím ve svém životě postupovat podle následující myšlenky: Jakmile si člověk uvědomí, že může konat vše, na co si troufá, dokáže mnoho! Petr Městecký Protože jsem toho o sobě napsal již více než dost, budu se loučit. Budu rád, když mi napíšete svůj názor a na úplný závěr uvedu jeden citát, ve kterém je to všechno možná ukryto: Žít je ta nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí pouze existuje. O. Wilde Děkuji za návštěvu! Petr Městecký |
